Strážní domky jako němí svědci železničního pravěku

Strážní domky vznikaly spolu se stavbou tratí jako služební prostor a zároveň i obydlí drážního zaměstnance a jeho rodiny. Ze stavebního hlediska existovalo několik typů těchto domků, a to podle společnosti, která byla investorem. O náplni práce takzvaného vechtra, jak se železničnímu strážníkovi říkávalo, se můžete dozvědět z povedeného snímku Filipa Renče Hlídač č. 47, kde hlavní úlohu přesvědčivě ztvárnil Karel Roden.

Film se natáčel podle předlohy Josefa Kopty na zhlaví stanice Kovářská v Krušných horách a věrohodně volené reálie umožnily poměrně dobře přiblížit úkony strážníka v době krátce po roce 1918, kdy se už strážní domky hromadně rušily. Dohlédací službu totiž nově zajišťovali zaměstnanci odborů pro udržování dráhy (pochůzkáři) a zabezpečení v té době už několik desetiletí patřilo elektromechanickému nebo aspoň telefonickému zabezpečení. Strážní domky zůstávaly obsazené především tam, kde bylo třeba obsluhovat závory. 

Vechtři si předávali vlaky pomocí praporců a zvonků

Jaké měl původně strážník tratě povinnosti? Přesnější popisy nejsou dostupné a jsou spíše královstvím dohadů. Obecně měli procházet přidělený obvod a kontrolovat stav tratě, případně provádět drobné opravy a fakticky i zabezpečovat jízdu vlaku. Někde košovými návěstidly, jinde praporci si strážníci fakticky předávali vlak mezi sebou (nesměli vpustit následný vlak do obsazeného dalšího oddílu). Telefon na těchto postech byl až záležitostí mladších let (v hláskové službě poprvé použit až roku 1884), postupně od roku 1854 se informace, kdy a kam pojede vlak, předávaly pomocí zvonkových návěstí z elektromechanických signálních přístrojů (hekafonů), tzv. číňanů. Jejich zvonec byl zpravidla u jednoduchého strážního domku umístěn na střeše, pohon obstarávalo závaží nebo hodinový stroj. Klasický číňan na stojanu býval hlavně u domků ve stanicích, podle počtu tratí i dva až tři. Používání zvonkových návěstí (předpis jich znal 11) bylo zrušeno až 30. září 1953. Jednou z výhod zvonkových návěstí bylo, že vechtr se nemusel nepřetržitě zdržovat na svém stanovišti. Mohl coby traťový dělník vykonávat drobné opravy ve svém obvodu nebo se starat o domácí zvířata. Jakmile uslyšel údery na zvon, musel se vrátit na stanoviště a stáhnout závory. 

Přísně normalizované budovy s malinkými místnostmi

Jednoduché domky o dvou až třech místnostech a příslušenství drážní společnosti budovaly zhruba v kilometrové vzdálenosti tak, aby byly zpravidla na dohled od sebe. Domky se číslovaly vždy od začátku dráhy. Pro jednoznačnou lokalizaci například společnost ÖNWB za velká malovaná černá čísla na bílém podkladu psala malá písmena se zkratkou koncové stanice. Páteřní trať od Retzu po Děčín východ byla bez písmen. Například na trati do Liberce a Seidenbergu u jednoho ze semilských tunelů stával domek s číslem 127Sd – označení znamená, že se jedná o 127. domek v pořadí od Pardubic. Písmeno T sdělovalo, že je přítomen telefon.

Budovy byly přísně normalizované, i když své výkresy měly i ty stojící atypicky například ve svahu, věžové i vícenásobné. Domky byly zpravidla na zhlavích stanic, často v provedení jako dvojité, u nichž polovina sloužila pro výhybkáře. Jedna místnost strážního domku sloužila jako předsíň a druhá menší (pokud na ni vůbec zbyl prostor) jako miniložnice. Velká místnost fungovala jako služební i obytná. Vařilo se tu, spalo a někdy se tu rodily i děti. A to i slavné osobnosti! V Krušných horách se ve strážním domku č. 118 mezi Osekem městem a Hrobem 16. července 1885 narodila strážníkovi moldavské dráhy Václavu Vlčkovi dcera Hana, později manželka prezidenta Edvarda Beneše. Důležitou částí domků byla okna, protože vechtři museli mít dobrý rozhled na trať – na stranu mimo koleje ale často chyběla. 

Závislost na vlastních zásobách potravin, vody i paliva

Pro strážní domky byla charakteristická odlehlost od měst a vesnic, takže jejich obyvatelé zvláště v zimě byli závislí na samozásobení. V podsklepení si uchovávali potraviny, na půdě uskladňovali seno a slámu pro hospodářská zvířata.Ve vedlejší budově měli malý sklad na palivo, suché WC a chlév pro jednu kozu. Na nezbytné zahradě se nacházela studna s vlastním zdrojem vody.

Vzdálenost od obytné zástavby ani v pozdější době obvykle neumožňovala zavedení vodovodu, plynu, ale občas ani elektřiny. (I dnes se najdou nadšenci, kteří ve strážním domku trvale žijí bez přípojky na elektřinu, což mohu osobně dosvědčit.) Později se domky doplňovaly o zádveří a návěstní budku. Sem se přesouvala služba. Zasáhly totiž zákony a z nich vyplývající omezení pracovní doby. Dříve měl strážník nepřetržitou službu 24 hodin, kterou za něj vykonávala i jeho žena či další rodinní příslušníci. Později se tu turnusově začalo střídat několik pracovníků a ti sotva mohli úřadovat v cizí kuchyni.

Dnes už je profese strážníka prakticky zapomenuta. Domky jsou v lepším případě využity k rekreaci, v horším opuštěny, chátrají a některé čekají na demolici. Majitelem je často Správa železniční dopravní cesty. Jen výjimečně soukromý vlastník s citem pro dráhu vrací domkům historizující vzhled – například u Bezpráví na Orlickoústecku budí krásně opravený strážní domek pozornost i cestujících z Pendolina. Zajímavým příkladem je i domek u Golčova Jeníkova (viz box). Většina z nich však takové štěstí nemá.

 VECHTROVNA U VRAHA U GOLČOVA JENÍKOVA

Strážní domek ÖNWB č. 187 leží mezi stanicemi Vlkaneč a Golčův Jeníkov v km 261,417 na trati Havlíčkův Brod - Kolín. Přezdívá se mu U vraha. Jako jeden z mála byl majiteli, kteří si ho pořídili v roce 2000 pro rekreaci, opraven a upraven do stavu, který připomíná jeho někdejší poslání. Na vybydlené, od roku 1989 chátrající vechtrovně provedli veškeré práce svépomocí, bez elektřiny a tekoucí vody. Podrobnosti o přestavbě se dočtete na stránkách www.vechtrovna.wz.cz. (Dozvíte se zde i o hororové historii stojící údajně za vznikem zmíněné přezdívky.) Závorář tu působil až do roku 1984, kdy došlo k zapojení autobloku a zřízení přejezdového zabezpečovacího zařízení .